V pátek 14. října zemřel ve věku 87 let náš kolega Josef Tillich, který se zařadil mezi výrazné postavy historie přírodovědecké fakulty. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 21. října v 15.30 v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouc-Hejčíně.
Přestože velice výstižná vzpomínka na „našeho Jožku“ z pera Martina Štainera již vyšla na stránkách Diskuzního Žurnálu, připomeňme si s krátkým životopisem i jeho působení na přírodovědecké fakultě.
Josef Tillich se narodil 3. září 1935 ve slováckých Bojkovicích. Jeho dědeček, přítel T. G. Masaryka, v tomto městě působil jako lékař a je po něm pojmenováno bojkovické náměstí. Tatínek, také lékař, zemřel v pouhých 31 letech roku 1937 na břišní tyfus. Josef Tillich pak se svou sestrou vyrůstal v Holešově, kde maturoval na tamějším gymnáziu. Svůj život však nezasvětil podle rodinné tradice medicíně, ale po studiu oboru Obecná fyzika na Masarykově univerzitě v Brně nastoupil v roce 1958 jako asistent, a od roku 1961 jako odborný asistent na katedru teoretické fyziky v Olomouci.
V průběhu dalších let pak působil i na katedře optiky a katedře experimentální fyziky přírodovědecké fakulty. V roce 1980 obhájil kandidátskou práci na téma Didaktické problémy speciální teorie relativity, vedl autorský kolektiv oceněný cenou Českého literárního fondu za Slovník školské fyziky (Praha, SPN 1988).
Většině z nás, kteří jsme ho znali, se ve vzpomínkách vybaví především jako laskavý a v pravém slova smyslu moudrý člověk. Byl vždy připravený vyslechnout druhého, poradit mu a pomoci nejen slovy. Zcela přirozeně jej zásadové postoje a vysoký morální kredit mezi kolegy i studenty dovedly k nemalému podílu na změnách, jimiž naše alma mater prošla počátkem devadesátých let minulého století. Do širšího povědomí akademické obce se zapsal v letech 1990–1995 jako proděkan přírodovědecké fakulty a v letech 1995–2000 jako prorektor UP pro studijní záležitosti.
Světočára Josefa Tillicha byla renesančně košatá, dotýkala se mnoha oborů a tvůrčích aktivit. Kromě řadu let brilantně přednášených fyzikálních disciplín, jako jsou klasická mechanika a teorie relativity, zmiňme transpersonální psychologii, filozofii, etiku a celoživotní zájem o jógu. Kromě vedení kurzů pro studenty UP i veřejnost se spoluautorsky podílel na první české učebnici jógy (Knížetová, V. a Tillich, J.: Jóga. Praha, Olympia 1993; 2. upravené vydání Olomouc, Fontána 2007).
Josef Tillich miloval hudbu různých žánrů, literaturu i výtvarné umění. O své čtenářské zážitky se rád dělil s přáteli, které prakticky při každé příležitosti pravidelně obdarovával knížkami. A především sám tvořil. Většina z nás, kteří jsme měli to štěstí vídat se s ním pravidelně, se vždy těšila na originální novoroční PF. Dokázal totiž vtipně glosovat aktuální dění a problémy kolem, které citlivě vnímal. Část jeho veršů se pak dočkala i knižního vydání (Tillich, J.: Z palety srdce. Olomouc, UP 2009). Rád a výstižně maloval – lidi okolo sebe, krajinu i olomoucká zákoutí.
Jeho optimismus, nadhled, laskavost a prakticky nevyčerpatelná zásoba výborných anekdot nám teď citelně chybí. V skrytu duše jsme doufali, že smutná zpráva o jeho úmrtí ještě nějakou dobu nepřijde. I tyto naše pocity dokázal Jožka poeticky vyjádřit, když se před rokem, sám už statečně bojující se zákeřnou nemocí, loučil se svým spolužákem a dlouholetým přítelem, bývalým rektorem brněnské MU Eduardem Schmidtem (11. 12. 1935 – 10. 11. 2021) následujícími verši:
našlapuj tiše
smrt je na čekané
nepomůžou nám žádné známosti
tak nedoufejme že nás nedostane
a nečekejme ránu z milosti
našlapuj tiše
co má být se stane
kam jde tvůj život
s kým si máš co říci
přátelé mizí
zapaluješ svíci
našlapuj tiše
smrt
je
na